Memoáry Saburova

12.11.2012

Tato část práce je již překladem knihy, bez mého zásahu, protože nesprávnosti v životopise Saburovců jsou opraveny na webu, který se zabývá genealogií rodu. Pokud se podaří přeložit celou knihu, bude vše napraveno moji předmluvou.

Memoáry Saburova

Předmluva

Svaz tří imperátorů (1881) byl v 19.století politickou událostí velkého mezinárodního významu života v Evropě, který dosud nedostal vysvětlení, jaké by si zasloužil. Kromě několika pasáží klasické práce Prof. A.F.Pribrama „Politické tajné dohody Rakouska-Uherska (1920), které byly přeloženy i do angličtiny; několik statí ze Svazku III odhalující zahraniční věci Německa publikace nazvaná „Velká politika evropských vlád 1871-1914, Edward von Wertheimerś Hrabě Julius Andrassy: Jeho život jeho doba / 1910-1913/, a vynikající brožura „Aliance tří císařů“ od Prof. Kratchounouf ze Sofie /1924/, je trochu neobvyklé, jakým způsobem je věnována pozornost této důležité věci. Hlavním důvodem je to, že až dosud bylo velmi málo přímých dokladů o vyjednáváních.

V květnu 1917, mi dal pan Saburov podepsanou kopii své práce ve francouzštině nazvanou „Má mise do Berlina 1979-1884, která byla vytištěna pro soukromou potřebu v Sankt Petersburgu několik měsíců před vypuknutím války. Vyjádřil svoji prosbu, aby západnímu světu bylo někdy umožněno poznat, jak zaznamenal tyto důležité události. Dvěma články obsahujícími výňatky z jeho memoárů jsem přispěl do časopisu „Devatenácté století“ v měsících prosinec 1917 a leden 1918 , pod názvem „Rusko německé vztahy a „Saburovy memoáry“ Zmínka o této práci je v díle „Velká politika sv.III str. 113 a 133, a v práci Sira C. Grant Robertsona „Bismarck“, ze kterých se vyjevilo, že Saburova velmi neokázalá vlastní práce zaslouží další pozornosti.

Proto hlavní část této stati představuje úplný překlad Mise do Berlina. Memoárům předcházejí dva články, prvním z nich je životopis, zatímco druhý reprezentuje překlad článku nazvaného „Rusko, Francie, Allemagne (1870-1880), do kterého přispěl Saburov v La revue de Paris (15.3.1912). Tento článek je zahrnut jako zvláštní předmluva memoárů samotným Saburovem. Dopisy následují po úvodním dovětku, dřívější části, které je věnována bližšímu osvětlení vyjednávání,jako je zaslaná významná komunikace s princem Bismarckem vytištěno v Hlasu III „Velká politika evropského vlády 1871-1914. Druhá část je věnována některým obecným shrnutím. Průběžné poznámky pokud nejsou výslovně označené jako původní, jsou redakční.

Za pomoc při zapojení s úvodními životopisnými částmi, jsem zavázán Petru Petroviči Saburovi, Baronu Alexandru Felixoviči Maeyndorfovi, kteří s laskavostí četl původní práci a dodal několik důležitých detailů přidaných do textu , a panu Alexandru Onou, pozdějšímu ruskému generálnímu konzulu v Londýně, který osobním vztahem s baronem Jomini udělal neocenitelný komentář k současným osobnostem a událostem. Přeji si dále dát poklonu panu M.E. Sablinovi za poskytnutý souhlas s prozkoumáním několika dokumentů v arhivu ruské ambasády v Londýně, dále děkuji hlavnímu Siru Grant-Robertson, a siru J.W.Headlam-Morley, K.B.E., příteli a bývalému spolužákovi za projevenou pomoc. Vydavatelům „Velká politika“ přeji si, aby se potvrdil jejich obecný souhlas s použitím některých pasáží z třetího dílu jejich monumentální práce, což přináší současně závazek.

Posledně bych chtěl poděkovat slečně Mona Fisher a slečně E. Mc Neil za jejich péči při opravách překladů z francouzštiny a němčiny.

J.Y.Simpson

25 Chester street, Edinburgh

ÚVOD

I.

Životopis

Petr Alexandrovič Saburov, autor těchto memoárů, se narodil 22.3./3 dubna 1935, v Rusku, Tambovském oblasti, Kozlovském újezdu v rodinném sídle Alexandrovka. Byl členem významné rodiny. Jeho bratr Andrej několik let zastával úřad na ministerstvu školství, sňatkem byl svázán s rodem Gagarinových, významnými vlastníky pozemků v Rusku: sestra byla dobře známou vedením dívčí školy ve Voroneži. Jako mladý navštěvoval Imperátorské Alexandrovské lyceum v St. Petěrburugu, které ukončil v prosinci 1854, kde získal první zlatou medaili. Jeho závěrečná disertační práce „Obchodní cesty starověkých Řeků k Černému moři“ byly krátce poté publikovány v St. Peterburgu. Tak brzy už orientoval své myšlenky na oblasti okolo jihu Ruska, a s nimi spojené politické a ekonomické problémy.

Krátce poté vstoupil na Ministerstvo zahraničních věcí jako asistent sekretáře vyslanectví. Od roku 1857 do roku 1859 sloužil jako sekretář ruského vyslanectví v Mnichově. Odtud byl poslán do Anglie, kde zůstal po dobu nejbližších 11 let, nejprve jako druhý sekretář, potom jako první sekretář, a nakonec jako rada imperátorského vyslanectví pod baronem Brunnowem. Zde měl příležitost poznat přední britské státníky – Disraeli, Gladstone, Salisbury a další. Dávajíc velké sociální dary a jako horlivý sportovec navštěvoval množství společenských akcí. Zde také v roce 1867 publikoval anonymně svoji první práci z oboru financí, malou stať, nazvanou „La Banque d´eteat e tle Papier-monnaie. Bohužel Baron Brunow někdy přidal své kritické příspěvky na „Britský rozpočet a jiné finanční věci“, které dodával Saburov, a vynikající práce tak nepřetržitě vyvolávala pozornost na ministerstvu zahraničních věcí.

Mimo jiné se v Londýně poprvé setkal s princem Bismackem v roce 1862. Bismarck byl vyslancem v Paříži a očekával jmenování ministrem zahraničních věcí. Náhle po návratu do Berlína ve své nové funkci ,přijel opět do Londýna v roce 1862, aby se osobně seznámil s předními britskými státníky. Baron Brunow, ruský vyslanec uspořádal oběd na počest Gladstouna, kde byl pozván i Disraeli, vůdce opozice. Po obědě probíhala obecná konverzace, ale Bismarck odděleně hovořil půl hodiny s Disraeli . Později přišel Disraeli k Saburovovi a řekl :“ Bismarck je ale extraordinární muž ! Setkal se se mnou poprvé a řekl mi vše co chce udělat. Napadne Dánsko, aby získal Šlezvicko – Holštýnsko, potom oddělí Rakousko od Německé konfederace; a potom napadne Francii, - neobvyklý muž. Evidentně, pokračuje Saburov ve vyprávění tohoto příběhu,aby napsal „Bismarck má již celý plán v hlavě. Rusové s ním měli v té době nejlepší vztahy. Byl upřímným přítelem Ruska. Byl vyslancem v St. Petersburgu. Věci se ale změnily v roce 1875 po roztržce s princem Gorčakovem.

Zpět