Genealogie rodu Saburovců

KNÍŽECÍ ROD SABUROVCŮ

6.11.2012

Erb Saburovců

Saburovci jsou jedním z nejstarších ruských šlechtických rodů.

Za jejich prvního prapředka je považován syn tatarského chana Zlaté hordy, murza (*1) Četa. O něm koluje pověst, že roku 1330 měl poblíže Kostromy vidění, přijal křesťanství se jménem Zachariáš a na místě vidění postavil klášter – nyní nazvaný Kostromský Ipatijevský klášter.

Jeho pravnuk Fjodor Ivanovič měl přezdívku Sabur (květina aloe). Toto je oficiální zakladatel velmi mohutného rodu s několika sty členy přímých potomků z prvního předka. Již samotný zakladatel rodu se vyznamenal tím, že v bitvě na Kulikovém poli odnesl z boje zraněného Dmitrije Donského.

Pomoci Saburovců se v roce 1478 podařilo caru Ivanu III. připojit Novgorod k ruskému státu. Saburovci se i několikrát přímo spojili s carským rodem a to sňatky. Např. Jevdokija Saburova byla první manželkou syna cara Ivana Hrozného, careviče Ivana Ivanoviče, Jejich představitelé byli často velvyslanci carského dvora, a to např. i u nás. Za císaře Rudolfa II. jim byl Michail Ivanovič Saburov. Je zajímavé, že i první zvolený car v Rusku po smrti Ivana Hrozného Boris Godunov má se Saburovci stejné předky.

Nenajdeme století, ve kterém by se tento rod významně nezapsal do dějin Ruska. 19. století poznamenává část tohoto rodu prvním a jediný konfliktem vůči carskému režimu a to účastí otce Petra Alexandroviče Saburova na tzv. povstání Děkabristů. (*2)

Alexandr Ivanovič SaburovAlexandr Ivanovič Saburov /1799-1880/, který sloužil jako husarský důstojník v sídle cara Carské selo. /nyní Puškino/. Byl členem tajného spolku „Severní společnost“.

Naštěstí se osobně nezúčastnil proticarské rebelie, která se uskutečnila 14.12.1825, protože byl v té době doma v Tambovské gubernii. Tam byl v lednu 1826 přesto zatčen, odvezen do Petropavlovské pevnosti v Petrohradu a do 7.7.1826 vězněn. Po propuštění mu byl zakázán pobyt v Petrohradu a Moskvě, musel v dalších létech žít ve svém městě v Tambovské oblasti – Pokrevní Saburovo. Důvěru cara dostal v roce 1929, kdy se účastnil bojů Ruska proti Turkům, kde byl raněn. V roce 1830 byl propuštěn ze služby a byl nad ním zřízen tajný dohled. Saburovci se dočkali úplného omilostnění, když car vydává 13. března 1838 dekret, kdy je opět Saburovcům umožněno se volně pohybovat po Rusku, včetně Moskvy a Petrohradu.

Alexandr Ivanovič Saburov měl se svoji manželkou Alexandrou Petrovnou, roz. Vekentevovou, celkem osm dětí, čtyři dcery a čtyři syny – Kateřina (15.6.1832-11.3.1917)
Naděžda (*1.12.1833) provdána za Ipolita Sergejeviče Zubina
Petr (22.3.1938-18.3.1918)
Ivan (*21.4.1836)
Andrej (*18.8. 1837 – 10.3.1916)
Lydie (*16.4.1839)
Alžběta (*5.9.1840)
Nikolaj (*1.12.1842)

Já se osobně zabývala životem nejen knížete Petra, ale i nejstarší dcery Kateřiny a syna Andreje.

Kateřina totiž nemá žádné potomky a Andrej je stejně významná postava, jako jeho bratr Petr. Zastával vysoké funkce ve státu, i jeho najdeme namalovaného na slavném obrazu Ilji Repina : Slavnostní zasedání státní rady 1901 r. /bratři jsou pod čísly 44 a 45/

http://virtualrm.spb.ru/node/2528

http://artclassic.edu.ru/catalog.asp?cat_ob_no=&ob_no=17086


(*1) murza – tatarský titul prince

(*2) povstání části proti novému carovi Nikolaji I. v roce 1825, které bylo krutě potlačeno

Zdroj : Turci a ruská šlechta : Achmet Murzabulatov, Mukan Auchadijev,Bachtijar Albani Server www.vgd.ru

11.11.2012

Petr Alexandrovič Saburov

Petr Alexandrovič Saburov (* 22.03.1835 – 18.03.1918) byl diplomatem, senátorem, sběratelem starověkých památek a vynikajícím šachistou. Byl knížetem rodu Saburovců.

Jeho největší zásluhou pro Rusko bylo v r.1881 uzavření mezinárodní smlouvy „Tří imperátorů“ mezi Německem, Rakousko – Uherskem a Ruskem, kterou za cara Alexandra III. osobně po celou dobu osobně vyjednával a nakonec i podepsal. Tato smlouva upravovala poměry a rozdělení vlivu velmocí na ostatní země Evropy.

V devatenácti létech (1954) ukončil s velkou zlatou medailí. Alexandrovské lyceum (*3)

Svoji profesionální kariéru spojil s ministerstvem zahraničních věcí, již v roce 1856 je poslán do Mnichova, kde pracuje jako mladší tajemník vyslanectví, v roce 1858 je poslán do Londýna, kde pracuje ve stejné pozici. Pro své schopnosti je jmenován již v roce 1861 starším tajemníkem, a o dva roky později – ve dvaceti osmi létech - je již radou vyslanectví.

Na konci roku 1869 je pověřen vést stálou misi v Karlsruhe. V červenci 1870 se stává mimořádným zplnomocněným vyslancem v Aténách.

V Řecku pobýval v této pozici až do roku 1879, ale zároveň jej car jmenoval i do významných funkcí v Rusku. Od roku 1878 byl jmenován tajným radou. Za dobu pobytu v Řecku sesbíral velmi vzácnou kolekci starověkých památek, především terakotové sošky, fresky a mozaiky. V současnosti můžeme jeho sbírku vidět na dvou místech. Část z ní totiž prodal do Berlína do Antického muzea a další část je vystavena v Ermitáži. Sošky jsem viděla, je jich opravdu velké množství. Jsou vysoké asi 30 – 40 cm, a umístěny v oddělení Starověké Řecko. Kdo je pro Ermitáž v roce 1884 zajistil, není u sošek uvedeno.

Od prosince 1879 do února roku 1884 byl vyslancem v Německu. 8.2.1884 je pověřen se účastnit prvního společného zasedání Senátu. 0d druhé poloviny osmdesátých let až do roku 1917 se plně účastní politického života v pozici senátora, pracuje na ministerstvu zahraničních věcí, stává se odborníkem na francouzské finance. Jeho kniha „Finanční právo“ byla mnoho let učebnicí pro studenty. Na počátku 20. století byl v Rusku uznávaným ekonomem, odborníkem na finance a zemědělství.

Tato větev Saburovců měla své majetky v Tambovské oblasti, Kozlovském ( nyní Nikiforovském) újezdě. Vedle několika vesnic, které jim patřily, měli obrovský sad, kde bylo přes 15 000 jabloní. Jejich sídlo Alexandrovka bylo zcela soběstačným místem pro běžný život člověka, produkovali jak živočišnou, tak rostlinnou výrobu, nechyběl mlýn, běžná řemeslná výroba a v té době byla Alexandrovka proslavená výšivkami zlatou a stříbrnou nití. Je známo, že Petr Saburov měl o svůj sad velký zájem, prováděl různé experimenty ohledně kvality i kvantity úrody.

Nelze opomenout jeho velké zásluhy pro rozvoj šachu. Byl mnoho let představitelem Všeruské šachové společnosti. Jeho šachové hry je možno najít v učebnicích šachu, jedná se zejména o hry se Znosko – Borovským. Již v roce 1861 se proslavil v Londýně jako vynikající šachista, kde vyhrál na deseti deskách nad Paulsenem. Jeho velmi úspěšné hry s jinými diplomaty mu zajistily respekt jako mladého inteligentního zástupce cara v zahraničí. Poté, co již od poloviny osmdesátých let žil v Petrohradě, organizoval světové turnaje, jichž se účastnili tehdejší světové špičky. Tyto aktivity neunikly ani carskému dvoru. Car Nikolaj v roce 1914 udělil zahraničním finalistům mezinárodního turnaje v Petrohradě (Lasker, Capablanca, Aljechin, Tarrasch a Marshall) i formální titul „šachový velmistr“. Petr Saburov se snažil předat všechny své zkušenosti mladým nadaným šachistům, pro potřebné byl mecenášem.

Je zajímavostí že i jeho manželka Leontýna Luiza Tereza Vitzthum von Ekstäd byla velmi dobrou šachistkou, neboť její strýc hrabě Waldemar Vitzthum von Ekstëd byl vynikající německý šachista a již v jejím dětství ji tuto hru naučil. Jako matka učila hrát šachy i své dva syny Alexandra a Petra.

Jako projev typické povahy Petra Saburova je událost z roku 1905. Tento rok byl velmi nepokojným, po Krvavé neděli – (4) docházelo často k pouličním bojům a mělo dojít ke zrušení mezinárodního turnaje. Petr Saburov toto nepřipustil a turnaj uspořádal ve svém bytě. Tehdejší tisk poté psal, že zatím co se na ulicích bojuje, tak v bytě Saburova si hrají šachy.

Řády a vyznamenání

Řády Ruské imperie

  • Roku 1856 mu byla udělena bronzová pamětní medaile k válce 1853-1856.
  • V roce 1860 mu byl udělen řád sv. Anny 3. stupně, ale později obdržel druhý i první stupeň.
  • 18. května 1868 mu car udělil řád sv. Vladimíra 3. stupně.
  • 16. dubna 1872 Stanislavský řád prvního stupně.
  • 26. dubna 1879 odznak „Ruského společenství Červeného kříže“.
  • 20. prosnce 1880 řád sv. Vladimíra druhého stupně.
  • 15. května 1883 řád Bílého orla.
  • 1. ledna 1891 obdržel řád Alexandra Něvského.
  • 26. února 1896 mu byla udělena stříbrná pamětní medaile u příležitosti výročí cara Alexandra III.
  • 25. prosince 1904 mu je opět udělen řád Alexandra Něvského u příležitosti 50 let služby carské impérii.
  • 22. srpna 1905 roku mu byl udělen „Odznak za vynikající práci“.
  • 1. ledna 1912 mu byl udělen Řád sv. Vladimíra prvního stupně.
  • 21. února 1913 mu byla udělena světle bronzová pamětní medaile k 300 letému výročí Romanovců na carském dvoře.
  • 22. března 1913 mu byl udělen „Odznak pro vynikající osobnosti“, které po celý život pracovaly loajálně v carských službách a přinesly carskému stolci užitek. ( tento odznak byl také udělován k oslavám 300 letého jubilea Romanovců.
  • 25. prosince 1914 mu bylo uděleno vyznamenání „Nejvyšší vděčnost“ za práci v oblasti financí.

Zahraniční řády

  • 11. července 1857 mu byl udělen bavorský řád sv. Michala 3. stupně.
  • 21. července 1864 mu byl udělen Komodorský kříž řeckého řádu Spasitele.
  • 24. prosince 1873 řád Spasitele I. stupně.
  • 17. června 1870 řád Ceringenského lva I. stupně s hvězdou.
  • 11. března 1884 mu byl udělen Velký kříž pruského řádu Rudého orla.

Manželka Leontína Luiza Thereza Vitzthum von Eckstädt (1849-1916) je oficiálně jedinou manželkou a v genealogii rodu se dále jen dovíme, že spolu měli syny Alexandra (1870-1919) a Petra ( 1880 -1932). Šlechta si psala deníčky a tak z neověřených zdrojů mám informace, že nebyla jeho první manželkou. Petr byl pravděpodobně vdovcem a se svoji první ženou měl dcerku Kateřinu, která také zemřela ve věku 16 let ( okolo roku 1875), a je pochována u rodového kostela v Alexandrovce. Svědčí o tom i fakt, že v knize memoárů syn Petr píše, že jeho otec byl díky manželství příbuzným bohatého šlechtice Gagarina. Matka Petra nebyla ale ruského původu, nýbrž německého. Je to pravděpodobné, protože Luiza Thereza je od manžela Petra Saburova mladší o 14 let a šlechtici se vždy ženili do věku 25 let. Sňatky se domlouvaly dlouho dopředu, nebylo možné neprovdat dceru do dvaceti let, musela by jít do kláštera. U mužů to tak striktní nebylo, ale již z důvodu rodinné politiky se ženili prakticky všichni a mívali velké množství dětí. Z deníku manželky staršího syna Alexandra, hraběnky Anny Šeremeťěvové je zřejmé, že i toto manželství neskončilo až smrtí Leontýny, ale bylo rozvedeno. Hraběnka Anna píše, že po smrti maminky Alexandra zjistili, že byla po rozvodu tajně vysvěcena za katolickou jeptišku a proto ji do truhly oblékli v odpovídajícím oblečení.

Jak jsem již popsala život knížete Petra, plně se věnoval veřejnému životu a je tak zřejmé, že na rodinu mu nezbýval čas. Je však zvláštní, že až do jeho smrti s ním žil v bytě jeho mladší syn Petr, který se nikdy neoženil a byl dosti problémovým dítětem.

Poslední bydliště starého knížete bylo v Petrohradě, na ulici Litějnyj prospekt 46 v druhém podlaží. Na domě však není pamětní deska, která u takových osobností se běžně v Rusku dává. Je to nedaleko paláce Na Fontanke, kde žil jeho syn Alexandr – poslední gubernátor Petrohradu.

Litějnyj prospekt 46, Peterburg dnes

Litějnyj prospekt 46, Peterburg dnes
zdroj: www.rambler.ru

Dne 18.3.1918 starý kníže ve věku 83 let umírá a jeho mladší syn Petr se po jeho smrti odstěhoval do Švýcarska. Byla to doba těsně po revoluci, kdy se dalo utéci přes Finsko.

Petr Petrovič Saburov ml.

Petr Petrovič Saburov ml. (1880-26.2.1932) prožil život po VŘSR v Ženevě. Zemřel v Ženevské kantonové nemocnici poté, co byl doma dne 24.2.1932 nalezen ležící na zemi. Důvodem smrti byl infarkt. Žil sám, podle dostupných zdrojů byl svobodný, bezdětný. Vyučoval hudbu a sám napsal Symfonii pro velký orchestr, která měla úspěšnou premiéru v Monte Carlu a jedna z částí se nazývá Simultánka.

Petr byl od svého bratra Alexandra mladší o deset let a i když byli na sebe velmi podobní, povahou byli naprosto odlišní. Odpovědný Alexandr, který šel ve šlépějích otce, velmi dobře se učil, byl protipólem svého bratra, který carství nenáviděl a pokud mohl, tak své rodině udělal ostudu. Například roku 1905 při slavnostním shromáždění absolventů Alexandrovského lycea začal připíjet na všechny absolventy, kteří byli členy rozpuštěného senátu. Otevřenou nenávist k carovi musel osobně řešit jeho otec u Nikolaje II, který pro zásluhy rodu se s ním dohodl, že kníže se o svého syna postará tak, aby již nepracoval v carských službách, a jeho incident se řešit dál nebude. Petr šel proto studovat konzervatoř a nadále se zabýval jen hudbou a šachem. V archivním fondu Saburovců je dopis z roku 1914 jeho mamince, kdy ji je s lítostí oznámeno, že o jejím synovi Petrovi,který zmizel, se dosud nezjistily žádné informace. Je tedy zřejmé, že Petr s celou rodinou komunikoval velmi špatně.

Životem staršího syna Alexandra a jeho rodiny se budu věnovat samostatně, ale mám zato, že by se nemělo zapomenout na nejstarší tetu Alexandra Kateřinu a strýce Andreje.

Kateřina Alexandrovna Saburova (15.6.1832 – 17.3.1917) : její osobě se věnoval genealog Andrej Šumkov, který zpracoval v Státním ruském historickém archivu její písemnou pozůstalost. Díky Kateřině tak víme, kdy zemřela její matka, jak prodávala postupně své rodové majetky a díky deníkům můžeme nahlédnout do osobních vztahů v rodině.

Kateřina bydlela naposled v ulici Špalernaja. Česky bychom nazvali tuto ulici malířů. Bydleli tam umělci, tak jako v Moskvě na Starém Arbatu, je to historická stará část Peterburgu. Na této ulici jsem při své první návštěvě bydlela také v hotelu Marchal, který byl v minulosti ubytovnou pro šlechtice Kavalergradského pluku, kde sloužil několik let i synovec Kateřiny Alexandr – pozdější gubernátor města. Ulice je obecně zajímavá tím, že začíná tzv.Bolšim domom, což byla již za carského Ruska vyhlášená věznice pro politické vězně, kde nějakou dobu strávil i Lenin. Mělao tampon sídlo NKVD, KGB a nyní FSB. Ulici zakončuje palác Smolnyj, odkud řídil po revoluci stát.

Kateřina se ve svém životě zabývala až v pozdějším věku politikou a společenským děním. V mládí měla vážné psychické problémy, které byly pravděpodobně spojeny s náhlou smrtí jejího prvního manžela, o kterém není konkrétně uvedeno v dostupných dokladech vůbec nic. Její deníky z té doby však svědčí, že prožívala obrovské psychické trauma, zabývala se spiritismem a komunikace s rodinou nebyla valná. Oficiálně se měla vdát až po 40 cítce za barona Frederixe, což v Rusku bylo,jak jsem již psala, nemožné. Podle nekrologu, který po její smrti vyšel v novinách, byla pochována na Volkovském pravoslavném hřbitově. Je to nejstarší hřbitov, který založil již car Petr Veliký z vesnice Volkovo. Součástí hřbitova jsou tzv.Literatorskije mostki, kde jsou pochovány celebrity vědeckého a uměleckého života. Má to funkci našeho Slavína. Tato část hřbitova je upravena a vybírá se tam vstupné. Horší je však již její zbytek. Na hřbitov jsme se vydaly s dcerou, já velmi špatně naplánovala cestu, že již během ní jsme se ocitly v průmyslové oblasti Peterburgu mezi bezdomovci a cesta na hřbitov se stala nechtěně dobrodužná. Jaké nás však čekalo překvapení přímo na hřbitově. Je velmi rozsáhlý, ale téměř neupravovaný. Mé idylické představy jak budu procházet uličkami a hledat její hrob mne rázem přešly, když jsem uviděla metrovou trávu nejen v uličkách, ale i na mnoha hrobech. Uličky, jaké známe u nás, tam prakticky nejsou,jsou doplněny dalšími hroby z druhé světové války, protože lidé v době blokády byli pohřbíváni, kde se dalo. Velká část hrobů má odcizené nápisy z kovu, takže jsem sama nenašla nic. Vydala jsem se proto za správcem hřbitova, aby mi řekl, zda hrob ještě existuje a pokud ano, kde. Jakéhosi administrátora jsem našla, ale ten mne ujistil, že takové informace, jako je seznam hrobů se u nich nevedou, jen má napsány ty, za které někdo platí. Když jsem mu řekla, že pokud najde hrob, budu jej platit také, najednou si vzpomněl, že přeci jenom nějaký seznam má. Byl vyhotoven Němci v období blokády a byl tedy v latince podle abecedy. Bohužel jméno Kateřiny Saburové provdané Frederix jsme v seznamu nenašli a tak se dá očekávat, že hrob byl již v 30. létech nějak poškozen, minimálně ukradena kovová písmena. Kateřina zemřela bezdětná a veškeré své jmění závětí odkázala svému mladšímu bratrovi Andreji. Řada jejich osobních dokumentů je uložena ve Státním historickém ruském archivu. Její život byl ve středním pozdním věku velmi aktivní, psala básně, fotografovala, malovala, vedla čilý písemný styk s řadou osobností, patřila k carskému dvoru. Přesto byla velmi kritická k praktikám carského režimu.

Andrej Saburov

Andrej Saburov (5.8.1837- 10.3.1916) měl velmi podobné dětství jako jeho starší bratr Petr, oba se učili v Alexandrovském lyceu a oba se dali na dráhu vysokých státních činitelů. Na rozdíl od bratra však Andrej výhradně na území carské Rusi. Mnoho let pracoval na ministerstvu spravedlnosti, byl aktivní v boji za práva žen, předsedou Domu milosrdenství a celý svůj život věnoval rozvoji školství, charitě. O to neusiloval pouze když byl ministrem národní osvěty, ale až do konce života se snažil zlepšit i podmínky k získání vzdělání u nemajetných studentů. Se svoji manželkou hraběnkou Jelizavetou Vladimorovnou Sologub měli 2 dcery, jejich potomci dosud žijí v USA. Od cara za svoji službu obdržel také řadu vyznamenání, téměř jako jeho bratr Petr.


(*3) Alexandrovské lyceum - Od roku 1844 – 1917 – Carská škola, pro ruské šlechtice, kterou Nikolaj I, přejmenoval z Imperátorského lycea na Alexandrovské. Studovali tam nejen budoucí státní činitelé, ale i umělci. Tuto školu absolvoval i Puškin, Saltykov -.Sčedrin. Pokud jste se setkali s absolventem lycea, tak jste měli jistotu, že s ním můžete plynně hovořit francouzsky nebo latinsky o jakékoliv literatuře, včetně starověké, hovořit s ním o historii. Velká péče byla věnována právu. Dnes bychom to mohli srovnat s právnickou fakultou s rozšířenou výukou o literaturu, jazyky, umění a společenské chování.

(*4) 9.ledna 1905 byl zmasakrován 140 000 poklidný dav věřících, který vedl pop Georgij Gapon. Chtěli předat pouze carovi petici, která žádala zlepšení pracovních podmínek, náboženskou toleranci. Carská vojenská stráž ale začala do davu střílet a zahynulo tak přes 1 000 lidí, a tisíce bylo těžce zraněných.

Alexandr Petrovič Saburov

Alexandr Petrovič Saburov (*6.11.1870 - listopad 1919)

(zdroj fotografie: www.photoarchive.spb.ru)

Foto 18letého Saburova, který byl pořízen v Německu, když byl v Drážďanech na návštěvě u dědečka hraběte Vitzthum von Eckstädt (snímek se dochoval tak, že jej mladý Alexandr poslal svému spolužákovi z Pažeského korpusu Michajlovi Pavloviči Grabbe). Na snímku je napsáno v azbuce Alik, což byla přezdívka Alexandra.

Starší syn diplomata Petra A. Saburova a hraběnky Leontíny Luizy Terezy Vitzthum von Eckstädt. Dětství strávil většinou mimo Rusko, protože byl vždy s otcem tam, kde zrovna byla jeho diplomatická mise. U šlechty byli pro malé děti vždy osobní učitelé, tak s tím žádný problém nebyl. Na rozdíl od svého otce a strýce Andreje však nenastoupil na Alexandrovské lyceum, ale byla mu vybrána jiná elitní škola tzv. Pažeskij korpus (*5). Tuto školu absolvoval v roce 1890 a jeho první funkcí byl trubač kavalérie. Ve 24 létech (1894) byl povýšen na poručíka, r. 1899 na štábního rotmistra a r. 1901 na rotmistra. V tomto roce také odchází z vojenské carské služby a přechází do přímých služeb cara – stává se ceremoniářem carského dvora a v roce 1903 vicegubernátorem Moskvy pro justici a vězeňství. Po krvavém zmasakrování procesí – (9.1.1905 Krvavá neděle) podal demisi, což zdůvodnil, tím že nemůže souhlasit s reakčními silami, které se projevují v Rusku. Odjíždí s rodinou do Itálie, kde se jim narodí poslední syn Jurij Alexandrovič (*22.9.1905 - 10.2.1938). Po svém návratu přijímá místo na ministerstvu vnitra, kde se zabývá heraldikou. Po 10 létech této práce v roce 1915 je činný na ministerstvu vnitra jako osoba zabývající se speciálními činnostmi a svoji kariéru zakončuje gubernátorstvím Petrohradu. V květnu 1916 je jmenován gubernátorem hlavního města, Rusko je ve válce a politická situace se stále vyhrocuje. V noci z 16 na 17. prosince 1916 byl zavražděn v Jusupovském paláci Rasputin a neschopnost správně zareagovat na tuto událost carem Nikolajem II. nasvědčuje, že carská imperie má své dny sečtené. K vraždě Rasputina se vrátím samostatně, protože si zaslouží zvláštní pozornost.

Rodina Saburových

Rodina Saburových, Alexandr, hraběnka Anna, v námořnickém dcera Ksenije a sedící nejmladší syn Jurij.

(Zdroj fotografie: http://www.visualrian.ru/ru/site/gallery/#28725/context[history][period]=1910)

Alexandr byl tedy až do revoluce po celou dobu ve službách cara, ale jeho život nejvíce ovlivnilo to, že se oženil s dcerou nejbohatšího muže Ruska hraběte Sergeje Dmitrijeviče Šeremetěva – Annou Sergejevnou Šeremetěvou. Svatbu měli v roce 1894 v zábavném paláci Kuskovo, který Anna dostala od svého otce jako svatební dar, společně s palácem Voronovo.

(Zdroj všech obrázků Kuskova: images.rambler.ru.)

Hlavní palác usedlosti Kuskovo

Hlavní palác usedlosti Kuskovo – je dřevěný a pro jeho krásu byli vojáci Napoleona tak očarováni, že jej nechali být, nezapálili. Bylo to velmi oblíbené místo evropských panovníků, navštívil jej např. Josef II, carevna Kateřina Veliká v řadě svých paláců nikdy ani nespala, ale toto místo navštívila 2x. Nádherný park vždy končí pavilóny, které jsou zasvěceny nějaké zemi, nebo mořím. Najdete tam všechny živočichy, kteří v té době byli známými obyvateli té části, země, které byl pavilón zasvěcen. V paláci je řada zábavných možností, kdy ani carevna se nemohla zlobit, pokud byla tzv. napálena. Jsou tam kádě, do kterých se nalila voda, a šlechta musela chytat ryby, uvnitř však byly ryby namalovány a pokud jste to nepoznali a chytali dál, tak jste prohrál, talířky obsahovaly pravé ovoce, ale i z porcelánu, kdo se spletl, zase prohrál. Nejvíce zábavy si šlechta užila díky rybníkům před hlavním palácem, kde se prováděly slavnosti na loďkách, ohňostroje.

Letecký snímek parku v Kuskovo

Letecký snímek parku v Kuskovo.

Jedna z ložnic hlavního paláce Kuskovo

Jedna z ložnic hlavního paláce Kuskovo.

Taneční sál Kuskovo

Taneční sál Kuskovo.

Jeden z letních pavilónů parku v Kuskovo

Jeden z letních pavilónů parku v Kuskovo.

Umělý dort v paláci

Umělý dort v paláci – typická „nachytávka“ pro šlechtu.

Anna svoji svatbou zhatila veškeré plány otce provdat ji do carské rodiny a toto ji až do své smrti otec neodpustil. Již po oznámení, že si vezme Alexandra ji odpověděl: „Tvůj vkus není můj vkus“. Anna již jako mladinká dvorní dáma zahajovala carské plesy s budoucím carem Nikolajem, hráli si spolu v dětství a tykali si. Její otec říkal budoucímu carovi Niki a tak to již zůstalo i po nástupu Nikolaje na trůn. Šeremětěv považoval za drzost Anny se vdávat dříve, než se ožení car Nikolaj a minimálně věřil, že si ji vybere alespoň některý z jeho mladších bratrů. Tím by se Šeremetěvové zase po delší době stali součástí carské rodiny, což byl sen starého knížete. Důvodem tohoto přání bylo tzv. Šeremetěvské stigma.(*6)

Toto se hraběti nepodařilo, ale rozhodně ještě zveličil pohádkové bohatství rodu, které bylo již na počátku 19. století v takové výši, že v Rusku se říkalo „Jusupov je bohatší cara a Šeremetěv bohatší Jusupova“. Bohatství tohoto rodu a kteréhokoliv jiného šlechtického rodu by bylo srovnáním hory Říp a Himalájí.

Osud Alexandra je typickým koncem každého šlechtice, který včas z Ruska neutekl a zároveň sloužil carovi. Tzv. Únorová revoluce 1917 donutila Nikolaje II. k abdikaci, po něm ze zákona se stal carem jeho syn Alexej a po něm bratr cara Michajl, kteří se také oba vzdali carského stolce, a toto umožnilo nástup tzv. Prozatimní vlády v čele s Kerenským. Odchodem cara ze stolce končí ve funkci gubernátora i Alexandr. Pro běžný život rodiny Saburových to bylo spíše pozitivní řešení, byli pro svůj život plně zajištěni, a novému zřízení se nepotřebovali nijak podbízet. Bohužel jinak tomu bylo po VŘSR. Kerenskij nezajistil Němcům mír na východě, nebyl tedy již dále potřebný a pro svůj plán si zajistili Uljanova, kterého známe jako V.I. Lenin. Starý hrabě Šeremětěv reagoval na novou dobu tak, že: „Nebáli jsem se Turků ani Švédů, nebudeme se bát ani bolševiků“. Tzv. Zagorodnyj palác v Petrohradě „Na Fontanke“ předal Leninovi a celá rodina se přestěhovala do Moskvy.

Palác Šeremetěvých v Petrohradě Na Fontanke

Palác Šeremetěvých v Petrohradě „Na Fontanke“– nyní je to muzeum hudby, kde najdete přes 3000 hudebních nástrojů ruských, evropských i orientálních. Vzácné housle italských mistrů, čelo cara Nikolaje a byl zde namalován velmi známý obraz Kiprenského, který zná každý Čech, který kdy chodil do školy a učil se o Puškinovi. Tento obraz najdete dnes v Moskvě v Tretjakovské galerii.

Obraz Kiprenského

Naivní představa, že pokud bolševikům bude odevzdána většina bohatství, nechají celý rod být, se vymstila. Jednoho listopadového dne roku 1918 přišli čekisté do moskevského domu Šeremetěvých a zatkli všechny muže, když rodina i s učitelem večeřela. Pro Alexandra i jeho švagra (manžela mladší sestry Anny) to byla poslední večeře v rodinném kruhu. O jejich osudu najdete v dostupné literatuře zcela rozdílné informace a to jak o době jejich zastřelení, tak i místu. Já se osobně přikláním k názoru, že oba byli odvezeni do Ženského Ivanovského kláštera (v Moskvě), kde byli po celý rok až do jejich zastřelení. K tomuto mne vedou paměti jejich příbuzné Jeleny Petrovny Golicinové, která bylo u jejich zatčení a žila v domě Šeremetěvých. Ta tvrdí, že každou neděli chodily obě tety ke klášteru, kde jim jeptišky ukazovaly na okně znamením, že jejich manželé ještě žijí. Jednoho dne, na podzim roku 1919 tajné znamení na klášterním oknu nebylo. Po příchodu domů jim bylo zatelefonováno, že Alexandr Saburov i Alexandr Gudovič (*7) byli zastřeleni. Tuto informaci ani jedna nehodlala přijmout. Nikdy jim nebyly dány doklady o jejich osudu, nebyla vydána jejich těla. Anna nikomu nedovolila, aby ji nazýval vdovou. Byla to první rána osudu, která ji potkala, bohužel zdaleka ne poslední.

Dům v Moskvě na Vozdviženke

Dům v Moskvě na Vozdviženke, kde měl Alexandr v listopadu 1919 poslední večeři, naposled viděl svoji rodinu. V tomto domě se sto let před tím slavila svatba,která byla největším skandálem carského Ruska a nikdy poté ji již nic nepředčilo - svatba nejbohatšího hraběte Ruska s nevolnicí, viz poznámka (6).


Pažeskij korpus(*5) Pažeskij korpus – elitní škola pro budoucí carské důstojníky, kdo neměl tuto školu, nebo Alexandrovské lyceum neměl prakticky možnost vůbec v carských službách být. Velitelkou této školy byla carevna, studenti pážata, pomáhali na akcích carského dvora, zejména plesech apod. Absolventa této školy jste poznali podle odznaku, všichni jej nosili na obleku.

(*6) Šeremetěvské stigma - Hrabě Nikolaj Petrovič Šeremetěv (* 28.6.1751 – 1.1.1809) - v roce 1801 uzavřel se svoji nevolnicí jménem Praskovja Ivanovna Kovaleva (umělecký pseudonym Žemčugova) svatbu, kterou před tím povýšil na baronku. Vzal si ji, aniž by předem požádal cara o souhlas. Tento postup byl nevídaný, kdo chtěl být členem carského dvora, musel předem požádat cara o souhlas se sňatkem. Nikdy před tím a nikdy poté se nestalo, aby si šlechtic vzal nevolnici. Byla to pohádka O Popelce v pravém slova smyslu. Manželé měli spolu syna Dmitrije, bohužel krátce po porodu Praskovja Ivanovna zemřela. Svatba s nevolnicí byla pro celou evropskou šlechtu obrovským skandálem, dosud se s tím potomci rodu nevypořádali a svého předka odsuzují. Nikolaj Petrovič Šeremetěv jsou společně se svým dědečkem Borisem Petrovičem Šeremetěvem (*1652 - 1719) nejvýznamnějšími předky, na které mohou být naopak jejich potomci hrdi. Boris Petrovič Šeremetěv byl polním maršálem cara Petra I. Velikého, který pro Rusko zajistil vítězstvím nad Švédy přístup k Baltskému moři. Car Petr I. svého maršála tak miloval, že po zjištění, že v Moskvě zemřel, dal pokyn jej přivézt do Petrohradu a tam se konal pohřeb. Car Petr I,. šel za kočárem s mrtvým maršálem pěšky, což je nejvyšší poklona, kterou v Rusku mohl car někomu dát. Díky Borisovi Petroviči Šeremětěvovi měl rod pohádkové bohatství, protože Petr I, byl ke svým oblíbencům velmi štědrý, dal jim na mapě, co si ukázali. Jeho vnuk Nikolaj Petrovič Šeremetěv nebyl bojovník, ale byl prvním, kdo zřídil nemocnici pro chudé, Šeremetěvské divadlo, do kterého osobně zajišťoval herce z řad svých nevolníků. Jezdil po svých újezdech a hledal nadané nevolníky. Umělecky nadané bral sebou a ti se stali členy jeho divadla. Tak se seznámil i se svoji budoucí manželkou. Traduje se, že svoji svatbou dal za vyučenou caru Alexandru I., který nechal zabít svého otce Pavla I.. Hrabě byl nejbližším přítelem cara Pavla I. (* 1754 – noc 11/12. 3. 1801), protože s nim byl v mládí na zkušené po Evropě (podobně jako 100 let před tím Petr Veliký). Car byl den před smrtí u svého přítele Šeremetěva na večeři v paláci Na Fontanke. Poté v noci byl umučen v nedalekém Jusupovském zámku v Petrohradu. Když se hrabě Nikolaj P. Šeremětěv zeptal nového cara, co se stalo jeho otci, car mu měl odpovědět, že přeci jedl naposled u něj … Tato odpověď hraběte tak urazila, že odešel do Moskvy a neměl sebemenší zájem již někdy cara vidět. Zabýval se převážně cestováním po svých vesnicích, carský dvůr ignoroval a zabýval se pouze mecenášstvím, milosrdenstvím. Přítel cara Pavla I., Napoleon Bonaparte odůvodňoval tažení do Ruska, že jde potrestat otcovraha. Tento fakt se v našich školách nevyučuje.

Ženský Ivanovský klášter v Moskvě(*7) Ženský Ivanovský klášter v Moskvě (založen v 15. století, v roce 1918 tam byli zavřeny prominentní osoby carského režimu, později byly jeptišky již zcela vyhnány a klášter byl centrálou NKVD, po druhém světové válce tam byla škola Ministerstva vnitra a ubytovna pro zahraniční studenty. 4 roky tam bydlel i můj manžel. Nyní je opět vrácen pravoslavné církvi a opravuje se.

Alexandr Vasiljevič Gudovič(*8) Alexandr Vasiljevič Gudovič (*1869 - 1919) - hrabě, poslední gubernátor Kutaisské gubernie (nyní Gruzie) švagr Alexandra Saburova, (manželky Anna a Marie byly sestry). Byl kmotrem básníka Majakovského, což je pro Rusy záhadou, protože básník údajně nebyl šlechtického původu. Tento rod nevyhynul, přestože jejich dcera Varvara byla také bolševiky společně s manželem knížetem Obolenskim zastřelena (1938), po nich zbyl syn Nikolaj Obolenskij (*1927) a manželka Nina Iljiničina Sarafonovna Obolenská (*1926) - Oba žili ještě v roce 2008. S kněžnou Obolenskou jsem telefonovala, když jsem byla v Moskvě. Měla v té době 92 let, přesto byla ochotná mi sdělit vše, na co jsme se ptala.


Anna Sergejevna Saburova roz. ŠeremetěvaAnna Sergejevna Saburova roz. Šeremetěva (*29.8.1873 – 1949) je starší dcerou hraběte Šeremětěva. Vedle milé sestry Márijky měla ještě 5 bratrů. Narodila se v jednom z paláců, které patřily jejímu otci v Michajlovskoje u Moskvy.

Zdroj: www.yandex.ru

MichajlovskojeMichajlovskoje - jeden z klenotů architektury 19. Století, který je dnes zcela zničen. V tomto paláci byl pod schodištěm ve 20. Létech nalezen poklad, kde si Šeremetěvové ukryli nejvzácnější klenoty. Za klenot nepovažovali paradoxně vzácné obrazy, šperky, ale např. kabát Puškina, ve kterém byl smrtelně raněn.

Anna Sergejevna byla považována za 1. nevěstu Ruska a to právem, protože byla dcerou nejbohatšího muže největší země světa. Kdo ji znal, tak o ní hovořil, že z ní vyzařovala zvláštní magická síla. V dětství měla volný přístup k carské rodině, hrála si s budoucím carem Nikolajem a jeho dalšími sourozenci. Její povaha byla zcela neodvislá, názory otce na to, koho si vezme, nehodlala respektovat a je třeba sdělit, že neměla jako jediná z rodiny problém mu udělat problémy přímo na carském dvoře. Je znám skandál, kdy si jako dvorní dáma na ples sama ušila šaty z podšívky a když se ji carevna Marie Fjodorovna zeptala, co to má znamenat, tak si postěžovala, že ji otec odmítl koupit novou toaletu na bál a protože etiketa ji nutí, aby vždy měla nové šaty, vyřešila vše po svém. Carevna poté hraběti dala přísné pokárání, s tím, že se jeho chování už nesmí opakovat. Jsou také doklady, kdy otec nechtěl pomoci velmi nemocnému malíři Panovu, který nutně potřeboval 2 letou léčbu ve francouzských lázních. Bylo potřeba 500 zlatých rublů, které otec nechtěl poskytnout. V rámci svého egoismu se nechal Sergej Dmitrijevič Šeremetěv 10 krát nakreslit za 100 rublů a další peníze dát nechtěl. Díky jeho lakomství dnes nejsou k dispozici obrazy jediného jeho vnuka. Anna Saburova byla malířem odmítnuta, že nechce milodary, protože malíř chtěl od otce jen práci. Jeho zdravotní stav se však zhoršoval a Anna opět vše vyřešila po svém. Napsala dopis caru Nikolajovi, opět si postěžovala na chování otce a Nikolaj vše zařídil tak, že přímo carevna Alexandra osobně donesla malíři 1000 rublů. Malíř si nemohl dovolit odmítnout dar cara o odjel do lázní a úspěšně se vyléčil. Z těchto příběhů je zřejmé, že si sama vybrala ženicha, do kterého se zamilovala a mohli mít tak dne 29.6.1894 s mladým carským důstojníkem Alexanderm Saburovem svatbu. O svatbě v paláci Kuskovo jsem již psala dříve, ale manželé v létě mnohem častěji pobývali v jiném paláci, který také dostala Anna jako svatební dar, a to Voronovu. Dnes tam není možné přijet, je to uzavřené pro veřejnost, protože tam jsou lázně a do areálu Vás pustí pouze s léčebným poukazem.

Toto místo je pro rodinu důležité i z toho důvodu, že tam zemřel jejich první syn Alexej (*1895 - 1999) a je tam i pochován. Alexej měl geny své maminky, černé vlásky i oči a měl velmi neobvyklou povahu. Velmi rád rozdával věci. Bylo až nebezpečné se před ním zmínit, že se Vám něco líbí, protože Vám to ihned chtěl dát. Anna jeho chování zdůvodňovala tím, že v době těhotenství četla od Dostojevského román Chudí lidé. Velmi se ji citově tento román dotkl a přenesla tyto city asi na syna.

Sídlo Voronovo – hlavní palác

Sídlo Voronovo – hlavní palác

Zdroj: www.yandex.ru

Další budova sídla Voronovo

Další budova sídla Voronovo

Současný interiér lázní Voronovo

Současný interiér lázní Voronovo

Ještě za života Alexeje se narodil další rodině další syn Boris Alexandrovič Saburov (*24.8.1897 – 3.8.1938) měl bohužel také vrozenou srdeční vadu, která se v jeho dobách nedala léčit a Anna se na něj po smrti Alexeje velmi upnula, bále se, že ztratí i jeho. Pamětníci o něm hovořili, že měl nejhlubší modré oči, jako vůbec člověk může mít. Anna zase vše vysvětlovala tím, že v době těhotenství chodila často na pobřeží moře a přála si, aby u syna bylo dobré, široké srdce, jako je oceán. Boris byl společně se synem nejstaršího bratra Anny nejstarším vnukem starého hraběte, moc dobře si uvědomoval faktické postavení rodu a choval se podle toho. Děti ostatních příslušníků šlechtických rodů k němu proto měli velmi rozporuplný vztah. Měli často zato, že se nad nimi povyšuje. Boris si jako jediný užil alespoň v mládí zlatého života,který mu skončil v 21 létech,kdy byl uvězněn jeho otec a jeho rod se stal nepřítelem státu. Již od 20. Let byl neustále posílán do pracovních lágrů na převýchovu, měl zakázanou Moskvu i Petrohrad jako jeho zbytek rodiny. Přestože oficiální genealogie rodu, kterou můžete shlédnout na internetu, neobsahuje jak a kdy zemřel, mi se to podařilo najít. Posledním místem výkonu převýchovy Borise byl Bělomoro – Baltijskij lágr v Medvežegorsku v Karelii. Na poslední chvíli před smrtí byl převeden pro vážnou srdeční chorobu do šicí dílny, ale za několik dní, dne 3.8.1938 zemřel. Bylo mu 41 let, byl svobodný bezdětný.

Ksenije Alexandrovna SaburovaKsenije Alexandrovna Saburova (*4.4.1900 – 15.4.1984) jediná dcera manželů Saburových a nepochybně z rodiny největší obětí bolševické doby. Byla prvním dítětem, které již bylo podobno na svého tatínka, měla jasné modré oči a světle hnědé vlasy. Již po zavření otce byla jediná, kdo mohl pomoci své mámě přežít novou dobu, na kterou tehdejší šlechta nebyla vůbec připravena. Snažila se prodejem cenností zajistit jídlo, vzala si za muže anglického šlechtice, kterého však bolševici již 6 týdnů po svatbě donutili odjet z Ruska a Ksenii nepustili. Ta naopak byla podrobena krutému mučení vyšetřovatele Guseva a po jeho nepopsatelném chování již nikdy nemohla mít děti. Byla několikrát vězněna a když byla ve vyhnanství v Kazachstánu, její mamince se velmi přitížilo a ruské úřady dovolily, aby se vrátila do Vladimíru, kde se o nemohoucí hraběnku Annu staraly jeptišky. Rodina byla po revoluci vysídlena z Moskvy do Kalugy. V roce 1927 již nesměli žít ani v Kaluze a odstěhovali se tedy do Vladimíru. Hraběnka Anna umírá v roce 1949 a Ksenije po ní dědí tzv. Lermontovu rentu. Byla to penze pro příslušníky šlechty, kteří byli potomky básníka. Ksenije vyučovala cizí jazyky a tím se živila až do smrti. Žila více, než dvojnásobek času, než její bratři a je velmi těžké hodnotit, zda to pro ni bylo lépe. Je pochována v hrobu, kde její maminka.

Jurij Alexandrovič Saburov (*22.9.1905 – 10.2.1938) nemladší syn Saburových, který měl v době revoluce pouhých 12 let, a tak si neužil mnoho ani z bohatství, kterým jeho rodina oplývala za cara. Jeho dalších 21 let života je možno charakterizovat jako skutečnou bídu, mládí strávené v bolševických lágrech a nakonec jej čekalo bezdůvodné zastřelení. I on již byl více podoben otci, měl krásné vlnité hnědé vlasy a modré oči, společně se svým bratrem vyrostl ve velmi hezkého mladého muže. Měl však svoji čest a hlavu. Přestože byli s bratrem souzeni vždy za totéž, a to je za svůj šlechtický původ, nezapomněl ještě utrousit na soudce poznámku a zbytečně dostal větší trest, než jeho brat Boris. Naposled byl odsouzen v roce 1936 a poslán do Uchto- Pečorského ITL v republice Komi ASSR. V roce 1937 se stal obětí čistky, která měla zajistit likvidaci všech vězňů, kteří by v budoucnu mohli být nebezpečni pro zřízení. Byl tedy odsouzen tzv. trojkou NKVD 24.12.1937 a rozsudek byl vykonán 10.2.1938. Když jsem hledala, zda je uložen v hromadném hrobu odsouzených, tam mi bylo odpovězeno, že žádný není. Později jsem se dověděla, že vězně vždy odvedli z lágru ven daleko do lesů, tam je zastřelili a ponechali jejich těla osudu. Šelmy se už postaraly samy a bylo to efektivní řešení již z toho důvodu, že na Sibiři se v únoru nikomu hrob kopat nedá. I poslední syn Saburových zemřel bezdětný, svobodný.

Smrtí dětí Alexandra a Anny vymírá jedna z větví knížat Saburových.

Zpět