Odpovědi a glosy

Dlužníci, Exekuce, Exekutoři

11.8.2013

Kdo je proti exekutorům, tak je nyní in. Média se denně předhánějí ve sdělení, kde nějaký exekutor zašel za hranici zákona, nebo alespoň slušného chování a zase máme viníka za většinu našich problémů.

Velmi často jsem nucena číst zasvěcené názory od osob, které nikdy pro nikoho nemusely nic vymáhat, sami si své povinnosti neplní, ale od druhých požadují dodržování zákonů i slušného chování automaticky.

Je dobré si nejprve uvědomit, jak problém s exekutory vznikl a zda bylo jiné řešení.

V prvé řadě si myslím, že celou problematiku od jejího vzniku mohu posoudit objektivně, neboť sice nemám v rodině žádného exekutora, ani se s žádným osobně nekamarádím, mám však dost profesních zkušeností a to ze všech možných stran. Byla jsem exekuční soudce, který dne 16.4. 1994 nařizoval první dražbu movitých věcí v okrese Bruntál, nyní v pozici advokáta, který chrání oprávněné zájmy klientů, mezi kterými jsou dlužníci i věřitelé.

V poslední době jsem zaznamenala názory, že exekutoři nejsou potřeba, stát si prostřednictvím soudu má vymáhat rozhodnutí, která vydal. Toto jsem slyšela nejen od laické veřejnosti, ale bohužel i od několika právníků, kteří mají jediné společné. O jejich praxi v této oblasti nemůže být ani řeči, problematice v celém komplexu nerozumí a asi nikdy nemuseli pro sebe, či nějakého klienta vymáhat pravomocně přiznané pohledávky.

Exkurz do minulosti

Do roku 1989 soudní systém byl schopen dostatečně zvládnout výkon rozhodnutí a jeho oddělení fungovala slušně, bez větších excesů. Dlužníci – fyzické osoby musely v tehdejším systému pracovat, nebo měli invalidní, starobní důchod. V další variantě byli trestně stíháni pro trestný čin příživnictví, byli odsouzeni a ve věznicích převážně pracovali, tedy dluhy zase museli splácet.

Situace se totálně změnila od roku 1990, kdy se pro mnohé stala práce posledním způsobem, jak vydělat peníze.

Výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy – do té doby nejčastější způsob - tak již přestal být efektivní, protože dlužníci jednoduše ve valné většině přestali pracovat.

Soudy totálně přestaly zvládat svoji agendu v otázce úspěšnosti vydobytí oprávněných pohledávek.

Důvodů je několik

  1. Dlužníci a jejich drzost žádnému věřiteli nic nezaplatit je nebetyčná, docházelo k převodům majetku na rodinné příslušníky, věřitelé byli nuceni podávat žaloby – tzv. odporovatelnost právního úkonu, což zase trvalo celé roky.
  2. Mnoho dlužníků začalo být skutečně bez práce, nebo začali drobně podnikat a s prodejem nemovitostí a movitých věcí se až do roku 1993 na soudech prakticky nesetkáme.
  3. Soudní úředníci se stejným platem jako např. na civilním oddělení, nebo trestním se pochopitelně vyhýbali nepříjemnostem spojeným s osobním kontaktem s dlužníky, jejich návštěvy přímo doma za účelem sepisu movitých věcí se bral jako horor a nikdo to na soudě nechtěl dělat. Když se k něčemu nechce, tak se vše dělá tak, aby byly všechny stížnosti nedůvodné, ale výsledek je nakonec pro věřitele nula.

Bylo pochopitelné, že se tohoto stavu ujmou vymáhací firmy, které na sebe převáděly pohledávky za minimální %, věřitel dostal alespoň něco a kriminální živly měly ráj. Kdo nemá alespoň jednoho klienta se zlomenou rukou, sám nemusel vysvětlovat klientovi, že asi skutečně jiná cesta nevede, když soud nic nedělá, než pohledávku prodat vymáhací firmě, může sice kritizovat, ale problém dostatečně nepochopil.

Za tohoto stavu věci bylo nanejvýše žádoucí, aby stát našel účinnou formu vymáhání, na kterou soudní úředník jednoduše nemá. Není motivován ekonomicky, stát mu není schopen dát takové technické zázemí, aby mohl nápaditému dlužníkovi být rovnocennou protistranou.

A tu nám přicházejí soukromí exekutoři, kteří paradoxně mnohým dlužníkům zachránili život i zdraví, protože nevím o tom, že by některý z nich byl vezen exekutorem v kufru auta, bylo mu uneseno dítě ze školy, dokud dluh nezaplatí. Tato fakta se dnes ZCELA pomíjejí, zcela se vytratil důvod, proč bylo nutné soukromé exekutory zavést.

A nyní k současné době

Naivní představy, že soud si má vymáhat své vlastní rozhodnutí, může říci ten, kdo nezná celou plejádu rozhodnutí, která se vymáhají. Právě nejspornější jsou časté notářské zápisy s okamžitou vykonatelností a nálezy rozhodčích soudů, se kterými nemají obecné soudy nic společného. Být ministrem spravedlnosti, tak bych se musela takového všeználka zeptat, proč má jeho resort vymáhat notářský zápis, který si uzavřeli soukromě dlužník s věřitelem a stát do jejich závazku nijak neingeroval? Co by měl ještě tento stát platit?

Za advokátem se nechodí proto, aby se mu mohla dát odměna, za napsání žaloby, po mnoha létech ji vyhrál a potom sdělil: „Promiňte, ale vaše pohledávka není už 10. rokem vydobyta, dlužník sice jezdí na dovolené, dům má napsaný na manželku, auto na syna a já fakt nevím co s tímto vychytralým člověkem dělat.“

Takové právní služby žádný subjekt nepotřebuje. Ten sdělí: „XY mi dluží peníze, za jak dlouho je budu mít zpět, když vás pověřím, abyste mne zastupoval?“

Soudní exekutoři jsou zde potřební, protože dokud zde budou ti, co dobrovolně své dluhy neplatí, nic jiného nezbývá.

Druhou otázkou je, kontrola jejich činnosti, vyhodnocování stížností, následky za porušení zákona, odvolání exekutora z funkce pro hrubé porušení pracovních povinností. Otázka jejich odměn apod.

Toto vše je nutné daleko zpřísnit, donutit exekutory k jejich větší odpovědnosti na způsob výkonu, který fakticky provádějí jeho zaměstnanci.

Život není loterie, má mít jasná pravidla a k tomu výrazně napomohli exekutoři. Ať se to někomu líbí, nebo ne.

Závěrem dnešní ukázka o chudáku dlužníkovi

  1. Jede v MHD načerno a chytí jej revizor. Slušný člověk zaplatí pokutu, nebo sdělí, že nemá peníze a zaplatí poté neprodleně. Pokud peníze nemá, jde se do Dopravního podniku dohodnout o splátkách a ten mu vždy vyhoví. Dlužník nezaplatí, dopravní podnik ignoruje.

  2. Dostane upomínku advokáta k zaplacení. . Slušný člověk si vzpomene, že dluží. a jde to vyřešit. Dlužník ignoruje i výzvu advokáta. .
  3. Soud vydá platební rozkaz o zaplacení dluhu. Slušný člověk zareaguje a jde si rychle domluvit splátky, dlužník ignoruje.
  4. nastupuje exekutor – slušného člověka se to netýká, protože využil jednu z řadu předchozích možností, neslušný dlužník volá to televize NOVA, jak ti hnusní exekutoři se chovají, protože on jel načerno, obstavili mu účty. Oni totiž pro takového dlužníka mají dělat zdarma a ještě se mu mají za jeho chování omluvit…

Na závěr nikdo nemůže za to, koho máte ve svém bytě, nebo domě nastěhovaného, nebo má u vás trvalý pobyt. Je na každém z nás, aby si zajistil, že u něj nebudou, byť formálně bydlet osoby, co dluží a je proti nim vedena exekuce. Nemůže zato exekutor, ale vy. Pokud máte dceru, kterou jste 5 let neviděli, tak je nanejvýš žádoucí, abyste požádali na městském úřadě o zrušení jejího trvalého pobytu. Nikdo jiný to za vás neudělá. Naprostá většina problémů vzniká tím, že rizika podceňujete, ignorujete a viníka problémů hledáte jinde, než jsou.

Nelze s vaničkou vylévat i dítě, dokud budou lidé platit až díky exekutorovi, exekutoři mají zde své místo.

V poslední době je ale excesů v chování víc, než je zdrávo a tak nutnost zavedení jejich osobní odpovědnosti, s okamžitým pozastavením praxe v případě hrubého porušení práv dotčených občanů je naprosto nutné. Není možno je tolerovat jako jakousi elitu, která si může dělat co chce, a odpovědnost za jednání v nedohlednu. Od stížnosti do jejího vyřízení by měly existovat striktní lhůty, exekutoři by se měli bát o svůj chleba stejně jako ti, co nedodržují pravidla hry na druhé straně.

Zpět