Odpovědi a glosy

Jaký máte vztah ke komunistům, KSČM?

22.10.2010

Velmi zvláštní a v životě se hodně vyvíjel.

V dětství jsem byla a jsem dcera komunisty a máma byla vždy bezpartijní. Od šesti let bylo pro mne normální, že jsem každou směnu národní fronty absolvovala spolu s rodiči, na jaře se čistily chodníky, v obci vždy probíhala jedna akce „Z“, pomoci níž se stavěla školka, oba obchody, přísálí atd. Až do 14 let to bylo pro mne zcela přirozené. Pokud jsem se zeptala, proč ostatní nic dělat nemusí, tak mi máma vždy odpověděla, že teď musím dělat pro společnost já a potom mi ona zase umožní velmi levně vystudovat, co by se na západě stát nemohlo.

Asi od deseti let jsem chtěla být právníkem a ani jsem nevěděla, že musím nejprve absolvovat střední školu a poté jít studovat na universitu. Když došel čas, šla jsem na Gymnázium v Ostravě Fr.Hajdy, tehdy to šlo již z osmé třídy. Byla jsem členka SSM, připadalo mi jít na 1.máje v kroji svazáka normální. Velký zlom nastal, když jsem dostala obálku z Karlovy University, - zkoušky jste udělala, ale jiní vyhověli lépe. Nechápala jsem, jak se mohl dostat na fakultu spolužák s mnohem horšími známkami, který nikdy na žádné brigádě nebyl.

Tehdy jsem pochopila, že pokud se sama nezačnu starat o svoji budoucnost, tak budu asi někde sociální pracovnice, nikdy se nastanu tím, čím jsem chtěla už od dětství být. Otec by kvůli mně nikam nešel, tak jsem si to zajistila sama. Měli jsme příbuzných dost a slíbila jsem, že se budu řádně učit, ostudu neudělám.

Na fakultě jsem pozorovala ambicióznost některých kolegů – studentů, přesněji by se to dalo nazvat prospěchářství. Tehdy děkan prof. Vlček řekl, že je pryč doba, kdy se do strany přijímali hlupáci, on bude preferovat vynikající studenty. Od druhého ročníku byl sestaven zvláštní seminář nadaných studentů, kteří měli jiný studijní režim. Nemuseli jsme chodit na přednášky, mohli jsme si vybírat to, co pro náš rozvoj je nejlepší, museli jsme se ale účastnit vědeckých prací, tzv. SVOČ. Já si jako jediná z ročníku vybrala obor finanční právo u profesora Zahálky. Postoupila jsem v soutěži do celostátního kola, kde jsem zvítězila a dostala další 2 zvláštní ceny. Za několik měsíců, v září 1988 jsem se vrátila s manželem ze svatební cesty a na fakultě bylo rozhodnuto, že budu přijata za kandidáta strany a zbývá složit slib. Manžel byl zásadně proti, řekl mi, že netuším, co je stranická disciplína, že jsem živel, který nedokáže mlčet a vyhodí mne ještě ze školy. Zato, že do KSČ nevstoupím, mne nevyhodí, protože jsem úspěšný student v posledním ročníku a z jedniček se čtverky špatně píší. V tomto ročníku jsem tedy dostala jedinou dvojku ze zkoušky, a to z vědeckého komunismu. Nevadilo to, na červený diplom to vliv nakonec nemělo.

Po vystudování fakulty nevěděli komunisté co se mnou. Manžel jejich řady opustil v roce 1986 a měla jsem tedy problém zejména kvůli němu. V září 1989 jsem ještě nebyla v práci, a můj diplomnzářící červeně s cenou rektora za vynikající studijní výsledky mi nepomohl.

Od října 1989 jsem ale byla přijata na Okresní soud v Bruntále, kde jsem prožila sametovou revoluci.

Bylo mi najednou zle z revolucionářů, kteří do té doby nebyli schopni říci na poradě svůj názor, ale přes noc se stali revolucionáři.

Prosadili jsme tehdy, že JUDr. Ďáska neodvolali jako předsedu soudu a vydržel tak ve funkci od roku 1968 až do důchodu. Jeho lidskost a zájem o lidi, kteří jsou mu svěřeni, je mým velkým vzorem dodnes.

Na soudu jsem zažila pokládání průkazek KSČ od lidí, kteří se strašně divili, co jsou ti komunisté zač. Bylo mi z nich smutno.

Bohužel to ale nebyla ta nejhorší sorta politických kreatur. Nejvíce začali po sametové těžit ze situace ti, kteří měli tak otřesné pracovní výsledky a charakter, že je ani komunisté nechtěli do svých řad.

Odchodem JUDr. Mirko Ďáska z bruntálského soudu odešla přirozená úcta člověka k člověku, začalo řízené vyčleňování soudců od ostatního soudního personálu, přestaly se slavit narozeniny podle oddělení, ale podle funkčního zařazení. Naše chodba byla oddělena dveřmi s koulí, kde se běžný pracovník soudu za námi nedostal. Pokud jsem odešla na kávu za tajemnicí oddělení, kde jsem soudila, tak si mne předsedkyně soudu zavolala a sdělila mi, že jsem přece soudce, proč se bavím s personálem.

Důvod, pro který jsem odešla ze soudu, nebyl tento tlak, bylo to něco horšího a do tohoto článku to nepatří.

Po odchodu z justice jsem zjistila, že spousta členů KSČ procitla v demokraty, a hodlají být u koryta za každou cenu, bez ohledu na to,jaký je na něm nápis. Zůstala jsem bezpartijní.

Nyní, po 20 letech musím s údivem konstatovat, že z mého okolí zůstali v KSČM lidé, kteří mají určité morální zásady, charakterově jsou čistší, než ti, co přeběhli jinam.

Proto, přes mé výhrady ke komunistům v mládí, jsou pro mne čitelnější, než jiné strany. Mám povahu, která umožňuje, že zastupuji-li muslima, nastuduji si jeho Víru, ať jej něčím neurazím. Každý, kdo má nějakou Víru a hranice, tak se s ním dá jednat. S komunisty tedy klidně jednat mohu a jednám.

Zpět